expedice K2 2007

Zdravím doma všechny v Ostravě i zbytku republiky!!
Máme to za sebou, huráááá!!! Přežili jsme zpáteční stokilometrový trek po Baltoru a už jsme konečně opět v civilizovaném Scardu. Bylo to šílené, všichni toho už měli plné zuby, šli jsme Nonstop, bez odpočinku, celé 4 dny, od rána až do večera a to doslovně!!!!!! Musím přiznat, že jsem si to i já jaksepatří užil a to se vším všudy. Na trek jsme totiž vyrazili po jednodenním pauze, kdy většina slezla ze stěny a to bylo sakra znát.

Byl to očistec a zejména první dva dny, kdy jsem to musel jít v horečce se zánětem v krku a totálně vyštavený. Myslel jsem, že je to můj poslední výlet. Ale kluci se mi to snažili ulehčit, jak to jen šlo, nesli úplně všechny moje věci a kdyby mohli, nesli by možná i mě. Však by to taky sakra poznali, neboť místo původních 82kg by nesli pouze 70kg a to je poznat. Zbytek tělesné hmotnosti jsem zanechal někde v BC pod K2. Podobné, i když ne tak drastické váhové úbytky postihly většinu členů expedice. Je to způsobeno dlouhodobým pobytem ve výšce nad 5500m a ty naše tělíčka se s tím neumí vypořádat, i když jsme se jaksepatří přejídali!! Maximálně destrukční pro všechny byl zejména závěr, myslím tím poslední útok na vrchol, to jsme byli ve stěně K2 přesně 8 dní vkuse nad výšku 6500m a k tomu není co dodat.

A teď jak to cele probíhalo?? Budu se to snažit ve zkratce popsat, tak aby to bylo maximálně srozumitelné!!! Problém č. 1 je ten, že je podle předpovědi hlášeno pouze 3 denní okno dobrého počasí se SUMITT DAY prý na 18ho.

Takže naše skupina Kamil, Roman, Švidrá a Liban na kterou oficiálně vyšla řada, dle toho jak jsme se střídali v pracích na pilíři, nastupuje už s předstihem dvou dní a to v sobotu 14-ho. Stoupáme do C2 za hodně špatného počasí!! Je zataženo, sněží a kolem nás jezdí malé lavinky. Stopa je zafoukaná a hodně zebou ruce!!!! Nicméně všichni jsou odhodláni obětovat se, aby až přijde jasno a slíbené 3 dny azura, jsme byli připraveni k závěrečnému útoku v táboře C3. Jenže počasí nás uvězňuje nejprve v táboře C2 o jeden den navíc. Jen ležíme ve stanu a skoro držíme tyčky, aby nás to nesfouklo. To stejné se opakuje v táboře C3.

Celé se to kamsi posunuje (cca o 2 dny k 20temu) a naše naděje, že se ještě pokusíme o vrchol velmi, velmi slábne. O to více, když 18ho nejsme schopni skoro dojít na konec fixů, které natáhli Polda s Galošem do výšky 7500m.

BC mezitím vyslal posily a to dvě dvojice Polda, Galoš jako samostatnou úderku, která si všechno své vybavení nesla už od spodu a dvojici Zdeněk a Lupi o jejímž oprávnění startu panují důvodné pochyby a dohady, neboť doba odpočinku po vrcholu Broad Peak byla tragicky malá!!!!! Pouze tři dny a to je sakra málo!!!!! Colombo zhodnotil svou situaci správně. Usoudil, že by tam nahoře byl naprosto marný a trapný a zůstal v BC.

Bohužel dole nebyla páka, která by Zdeňka a Lupiho zadržela v BC a tak i oni vyrazili vstříc poslednímu pokusu o výstup na vrchol K2!!

Na pověstné Rameno K2 nám stále chybí 400 výškových metrů, a to je proklatě hodně. Další den 19ho ráno vstáváme ve 4 ráno. V 6 vyrážíme ze stanu v naději, že konečně prorazíme v 8 lidech na tolik vytoužené rameno s hladinou 7900m. Na pomoc nám přispěchali také čtyři Amíci a Frantík s dvěma šerpama. Sice postupujeme nad 7500m, ale jde to velice pomalu, ve sněhu člověk zapadá místy po pás a skalky jsou samý lokr. Slunce neúnavně krájí časomíru, až mizí za horizontem. Dohání nás stín K2 a my jsme všichni rozeseti po svahu asi ve výšce 7700m. Začíná to být opravdu kritické, chybí 200výškových na šoulder a my nemáme kde spát. Poslední zoufalá mobilizace zbytku optimismu a hrneme to bez fixování sněhovou plání pod veliký skalní převis více vpravo na hranu česena. Ze spodu se ozývá: "Ale K2 je směrem vlevo, kam pak??" Odpověd je: „Drž hubu a makej! Víš přece co říká liška mezi ohařema?????“

Většina lidí slaňuje zpět do C3. Jen nám se podařilo pod skálou na Hraně zakopat 3 malé plošiny pro 3 dvoumístné jednopláštovky. Jenže nás je 8 a to znamená, že ve dvou stanech bude o jednoho navíc. A tady se naplno projevuje chybné rozhodnutí, aby šli Zdenek a Lupi nahoru, aniž by měli zajištěné spaní. Zdeněk sice měl domluvený azyl u Rusů na rameni, ale co se s ním dalo dělat, když stál pod převisem se zoufalým výrazem v obličeji??!!!!!

Zhruba po 2 hodinách úporné dřiny a sekání v ledu ukotvuji poslední skobu a zalézáme do stanu. Sedíme napříč ve třech, vlevo mám Zdeňka, vpravo u vchodu na mě funí Švidrá. Na jediné karimatce a bez spacáků. O nějakém minimálním pohodlí nemůže být ani řeči. To samé je ve stanu, kde bydli Roman s Kamilem a kde je okupuje Lupi. Jediní kdo mají jakýs takýs komfort a mají i spacáky je Polda s Galošem. Začíná poslední příprava na poslední a jediný pokus o Vršek. Každý ví, že toto se letos už nebude opakovat, že má každý jen jeden náboj jako kapitán Jack Sparrow!! Vaří se čaj do termosek, ohřívá se ananasový kompot a brkaše se špekem. Každy se snaží do sebe dostat co nejvíce energie. Přes veškerou snahu o zahřívání, cvičení a hýbání s prsty na nohou se nedaří udržet funkční končetiny a omrzají periférie!! Dávám si do papuče výškových LaSportive kouzelné termopolštářky a čekám zázrak. Snad to pomůže, nic lepšího stejně nemám!! Uvědomujeme si, že máme zhruba 150 metrové manko, než dojdeme na rameno. Kde se dle plánu spojíme s ostatníma na vrcholovou cestu. Tak padá rozhodnutí, že startujeme půlhodiny po půlnoci. Na šoullder mezitím dorazili všichni favoriti, Amíci, Rusové, Korejci, Italové a spol. V domluvený čas hulákám ze stanu, jestli už jsou ostatní připravení, ale jako vždy je tam časový skluz. Najednou mi oba moji stan partneři oznamují, že v jednu hodinu nikam nejdou, že potřebují více času. Že půjdou tak za dvě hodiny a kdes cosi!! V ten moment je mi naprosto jasné, že to oba vzdali a jen hledají výmluvu, jak to obhájit před celým světem, ale hlavně sami před sebou. Kruté síto 8000m začalo nemilosrdně prosévat naší osmičku!!!

Poslední kontrola batohu a už vylézám ze stanu do té šílené zimy. Fučí silný vichr, je tma ale úplně jasno. To už se před stany motá zbylých 5 postaviček. Finišuje zapínání maček, nasazování rukavic a batohů. Ve vzduchu visí zásadní otázka?? Kudy na rameno?? Jít zpět podle předem stanoveného kurzu by znamenalo, vracet se a tím sestoupit asi 50 výškových metrů. Poté nejistý traverz v lokru a pak 200výškových nahoru a na to absolutně (podle mého názoru) nebyl čas. Jestliže jsme chtěli stihnout ty, co startovali z Ramene, jestli jsme chtěli mít aspoň nějakou naději, byl jsem na milion procent rozhodnutý, že musíme jedině a pouze od stanů rovnou nahoru kolem hrozivého převisu, co vypadal jako obrovský kýl lodi. Prostě bud to pustí vlevo od něj anebo je konec!

Lezu metr po metru, čelovka mi napovídá asi 20m dopředu a terén není těžší než nějaký čtyřkový mix v Tatrách! Kamil jde neustále za mnou! Svým mlčením a svou přítomností mi dodává odvahu tím nejlepším způsobem!! Díky Kamčo!! Ani jsme se nenadáli a stojíme na Rameni v 7900m hned vedle stanů, odkud všichni vyrazili ani ne víc jak před hodinou!! U mě v nitru vládne obrovská euforie, že jsme konečně na Rameni. Tu ale chladí nesnesitelný severák o rychlosti (nevím, nedokážu odhadnout, 80km/h??, prostě moc).

Jsme všichni kompletně v peří a já mám navíc ještě na peřovce od Raka Goretexovou bundu a i přesto cítím, jak ze mě teplo doslova odtéká!! "Musíme se hýbat, jdeme.", ukončuji krátké zastavení přímo u stanů, odkud přednedávnem vyšlo asi 15 lidí. Při pohledu k vrcholu je vidět řada přibližně 15 světel, co vypadá jako nějaké souhvězdí a plete se to s hvězdami na obloze!! Je to nádhera. Dál už nevím, kdo měl jaký, větší či menší důvod proto, aby otočil!! Jisté však je, že jakmile za horizontem oblačnosti začalo vyházet slunce a pozvolna oteplovalo tělo i duši, byli jsme na svahu z čechů už jen já a Galoš. Neřešil jsem to, staral jsem se o sebe a hlavně o to, abych pravidelně vydýchával a aby mi neomrzly prsty na rukou. Pořád jsem cvičil a dával dlaně do sebe jako do krabiček. Byla to nejmrazivější část dne, vlastně noci!! Byl jsem do té doby šťastný, že jdeme spolu ve dvou. Jak to jen šlo, jsme si povídali. Galoš byl asi 20 metrů nade mnou a já se snažil udržet jeho tempo. V tu chvíli by mě ani ve snu nenapadlo, že skoro přesně v 9 hodin a ve výšce 8200m mi oznámí s takovou razancí a rozhodností to, že otáčí, že jsem se nezmohl ani na jednu větu k přemlouvání!!!! Předal mi svoji flašku s čajem, dvě Šlehy, karbogel a podali jsme si ruce. Podíval se mi upřeně do očí místo pozdravu a už slaňoval dolů. Tohle byl pro mě nejtěžší okamžik při výstupu. Začal jsem uvažovat všelijak, ale svítilo slunce a já se cítil skvěle, dokonce mě už ani nestudily ruce, neboť se stoupající výškou vítr prudce slábl. Navíc jakmile jsem nad sebou uviděl známé americké tváře, mé rozhodnutí pokračovat dál k vrcholu bylo okamžitě schváleno všemi hlasy, co jsem v sobě měl. Pak už jsem si jen hlídal pravidelné dýchání, počty kroků. Když jsem u toho stihl ještě fotit, věděl jsem, že jsem v pohodě a že rozhodně nejdu na doraz!!! Myšlenky, co se mi vystřídaly v hlavě během dalších 8 hodin, nejdou spočítat, ale najednou klečím vedle masivní hliníkové kotvy.
Moje Suunta ukazují 8630m a čas 16:44, brečím, brada se mi třepe a až po chvilce si připouštím, že stojím na vrcholu K2. Já, automechanik z Frýdku-Místku.

Díky kdo jsi to dočetl až sem.
S pozdravem Liban
Zatím ahoj a zítra budou další zprávy.