expedice K2 2007

Libor o výstupu na K2: „Cítím se velmi unavený a to už dnes 24.7. (druhý den po návratu do BC) jedeme domů. Čeká nás čtyř denní trek. Bude to pro mne utrpení, nemám dobité baterie.“ Končí nám permit. Další z PoldaTeamu se už tedy o vrchol K2 pokoušet nebude. Za prodloužení permitu bychom museli doplácet. To by se dělo jen v případě, kdyby se nevylezlo a byla by šance dojít k vrcholu s vyhlídkou na příznivé počasí. Teď už se všichni moc těšíme domů. Třeba Polda už se vidí, jak sjíždí Soču a Salzu. Na vrchol chtěli všichni, proto tam i jeli. Ze zdravotních důvodů k vrcholu nakonec nevyrazil Chosse a Kolombo (12. 7. 2007 Broad Peak). V C4 nás tedy bylo nakonec osm. Nikdo neřídil, kdo půjde k vrcholu, šel ten, kdo se cítil. Prostě to tak vyplynulo ze situace. Postupně se začali kluci otáčet, až jsem zůstal sám. Radovan Galoš Marek to otočil asi v 8300 metrech, pak už jsem byl sám. Upnul jsem se na amíky. Snad proto, že měli stejné boty jako, já jsem si řekl, že jsem v jejich teamu. Podle nich jsem si také kontroloval kroky a dechové pausy. Tempo bylo 4 až 5 kroků a pak se vydýchat. Technicky už poslední úsek není náročný, stačí jeden cepín. Při výstupu jsem se cítil pořád dobře, žádný limit, teď už je toho dost, jsem při postupu nahoru necítil. Při lezení nahoru jsem rozdal vodu, které jsem měl pak sám málo. Při sestupu pak přišla dehydratace. Musím upřímně říci, že pokud by tam nebyli amíci, tak bych nahoru sám nešel. Když to Galoš otočil, byli poslední berličkou, co mi dodávala odvahu. Na vrcholu K2 jsem byl 20. 7. 2007 v 16:45 místního času (GMT+5). Kromě veliké hliníkové kotvy tam nic nebylo. Pocit byl neskutečný. Měl jsem v sobě tolik emocí, že jsem nebyl schopen je všechny kontrolovat a polovinu času, co jsem byl nahoře, tedy asi patnáct minut, jsem probrečel. Brada se mi třepala a styděl jsem se jít za Amíkama, aby mě cvakli. Tak jsem musel chvilku počkat, až to odezní, a pak mě stvrdili fotkou do mého foťáku. Byl jsem tam sám, ale vlastně s nimi. V hlavě se mi honilo tolik myšlenek, že to nejde ani spočítat. A to jsem netušil, co mě ještě čeká cestou dolů. Začal sestup, nervozita a snaha uklidit se co nejdříve do bezpečí. Strach jsem začal pociťovat, až když jsem si začal uvědomovat nastupující podchlazení a dehydrataci a do C4 to byl ještě kus. Na konci fixu jsem tedy raději počkal na amíky a řekl jsem si, že se od nich už nehnu. Nabídli mi, že můžu přespat u nich ve stanu. Za Poldou a Galošem do našich stanů to bylo ještě daleko a byla tma. Rusům se například nepodařilo najít cestu ke stanům v C4 a museli bivakovat v sněhovém záhrabu. Když jsem doplnil tekutiny a ohřál se, byl jsem ráno ready, začal jsem se vracet. Sestup byl drsný, mnohem náročnější než jsem čekal. Na K2 už nepojedu, v tom mám jasno. Zažívám teď zatím asi nejhezčí pocit na světě. Cítím se jako ve snu, který nemá konce. Každému bych přál prožít setinu tohoto pocitu.