expedice Dhaulaghiri 2006

9.10. Jdeme z BC do CI. Ledovec dole je změněnej, ale v podstatě k lepšímu. V něm jsem dohnal Sylwii a prolízali jsme ho spolu. Na konci jsme počkali na kluky, v ledopádu neni psycho čekat. Dál cesta známá, slunce pálí a batohy sice lehčí, ale zase ne lehký! Krásnej den, takzvaně vrcholovej. Rusáci z neznámých důvodů stáli okolo 9 hodiny u stanůu CIII v 7 3000 m a teprve vyráželi k vrcholu ale je tak krásně, že to musí dnes dát. První na vrcholu Daulahiri. I my se tam vidíme a padají sázky kdo co udělá, když.... Já během odpočinku rozmlouvám s horou jestli nás pustí a bude na nás hodná. Asi za deset minut je nám odpovědíobrovskej serak kterej se trhá nad kousek nad náma. Vidím to a křičím na Kamila. Začínáme utíkat, ale za chvilku je jasný že "nedojede". Tak co nám chtěla hora říct??? Poláci mají CI asi 300m pod náma a tak se se Sylwií loučíme. Do CI si neseme dva stany a tak jí říkáme že pokud by jí bylo smutno, může přijít za náma. Její parťáci jsou o patro vejš. Stavíme dva stany, vchody vedle sebe aby jsme mohli vařit. Já mám sebou útočnej stan i útočnej spacák - extrém -1°C. Spím sám. A dvě vrstvy CRAFTU nahoře i dole a nato jen flísku od HI-TECu. Střídavě dávám flísku na nohy a na vršek a střídavě je mě zima nahoře a nebo dole. Je asi - 15 °C! Strašná noc!!!

10.10. Vstáváme a vyrážíme směr CII. Máme vcelku naspěch, v poledne začíná vždycky foukat a jdeme nalehko, peří máme v CII. Minule bylo tak, že jsme do našeho tábora nedošli a museli jsme stan postavit o 300 m níž. Jeden z největších průserů týhle cesty je, že je to hřeben, pod náma sedlo a tím valí vítr téměř pořád. Strašná větrná hora. Nad polským CII to začíná v plný síle. Vítr mete do tváří sníh a protože nemáme žádnej BLOCVENT od HIGH POINTu tak začínám promrzat. Lezu jak jen to jde rychle k našemu stanu. Je to úžasnej výhled, jdete opravdu po uzounkým hřebenu a vidíte na sever i na jih. Ale když jste zmrzlí jako hovno.... Konečně jsem u našeho MOUNTAIN HARDWEARu. Ten je ale probořenej do poloviny navaleným sněhem. Naštěstí neni prasklá žádná tyč. Hledám lopatu, ta je ale strčená vevnitř a tak vytrhávám jednu sněhovou skobu a vykopávám vchod. Práce na pár desítek minut, kdy předně do ksichtu valí krystaly ledu a sněhu přes vrchol stanu. Nakonec vykopávám vchod a padám do stanu. Pláci zapoměli zavřít zadní vchod a tak je na spacácích nafoukáno sněhu. Ale ještě to jde. Bejt takhle ale ještě den...?! Postupně dochází Kamil a Roman. Ve stanu je strašně málo místa ale hlavně každých 30 min je potřeba odhrabávat zavátej vchod. Ne jenom že se nedá vylezt ven, ale v podstatě je zafoukanej jedinej větrací otvor! V podstatě tady hrozí vydejchání vzduchu a udušení! Nejde se sem ve třech ani vejít. Když k tomu přičtu počasí, rozhoduju se že jdu dolu. Klukum se nechce. Což chápu. Mě vlastně taky ne. Do těch sraček. Ale nakonec se oblíknu do peří a vyljzám do vychřice. Nevím přesně kam jdu. U trhliny 300m pod náma stojí stan poláků: Volám a odpovídá mě Sylwie. Je sama ale nemá karimatku. Nevadí, motám pod sebe jdno lano a pod záda strakám na led batoh. To bude zase noc! Sylwia mě vaří čaj, dáváme trochu řeč a potom se zavrtáváme každej do svýcho spacáku. Já mám sice zase ten slabej, což nechápe, ale už mám péřovou vestu a kalhoty HIGH POINT a to je pohoda. Noc je kupodivu spací.

11.10. Se Sylwií společně vaříme a já potom vyrážím za klukama. Už jsou vzhůru, něco povaříme a balíme věci. Jsme rozhodnuti postavit stan v 6 900 m, tam přespat a i když nevíme jak bude, tak další den se pokusit o vrchol. Předpověď nemáme a každej tady říká stejně pořád něco jinýho. Poláci zrovna sestupujou okolo našeho stanu. Tam kde tábor my chceme stavět ho oni zrovna zrušili.Další tábor co měli společně s ostatníma expedicema jim vzal vítr. Kamil ho včera viděl letět kolem a tak to balí. Rusům se den před tím na vrchol vystoupit nepodařilo. Vycházeli pozdě a podepsalo se na nich několik nocí nad 7 000 m. My za poměrně slušnýho počasí děláme plošinu pro stan na trhlině v 6 900 m, vaříme, jíme, pijeme, vše do zásoby. Taky vodu do všech termosek a flašek. Berem prášky na spaní a snad v 7 hodin jdem spát. Za čtyři hodiny nás čeká vstávání!

12.10. Je těsně po půlnoci, před hodinou jsme vstali a venku pěkně fouká. Každej jsme už večer odlehčili jak jen to šlo. I sponky od baťohu leží ve stanu, stejně jako výztuhy zad či víka baťohu. Uvnitř je kamera, foťák, 3 filmy, flíska a v ní poastová láhev s pitím, termoska, vlajky sponzorů, náhradní brejle RUDY PROJECT, náhradní rukavice, krém na opalování, tyčinky na rty a několik gelů ENERVIT a tři tyčinky ENERVIT. Na sobě dvě vrstvy CRAFTu a na to Mrazobijci od HIGH POINTU. Péřová bunda a péřový kalhoty. A ještě čelovka SILVA na hlavě. V jednu hodinu vyrážíme do ne zrovna pohody noci. Asi 200 m jsou fixy. Švýcaři, teda Šerpové se snazily. Ty ale končí někde nad 7 200 m, zrovna pod neprudším místem. Jsem tady první a na konci fixu nacházím ledovcový kladivo. Neváhám ani vteřinu a k mojemu DMM cepínu tak přibejvá druhá zbraň. Jak se zrovna hodí! Lezu první a snažím se hledat lehčí cestu a dělat co největší stupy pro kluky. Ti lezou jen s jedním cepínem a trochu trpí. V podstatě je dobře že je tma a neni vidět pod nás. Sklon tady místama bude 50 -60 °! Vpravo od nás je hrana hřebene. Tam někde stál stan CIII v 7 300 m . Zdá se mě že vidím nejslabší místo a tak tam traverzuju a vylejzám na hranu. Vítá mě silnej vítr, před kterým jsme byli do teď krytí. Daří se i klukům a nacházíme plošinu po stanu. V tom strašným větru přichází Kamil s tím, že musí!!! Myslím si že si dělá srandu, ale nedělá! Dnažíme se udělat mu závětří a on koná! Veliký dílo. Chápu že muselo ven:-) Pokračujem po strašně větrným hřebenu. Naštěstí je podle zvýřenýho sněhu vidět kdy se blíží poryv větru. To zabodávám celý držadlo cepínu do sněhu a nalehávám na něj, kopíruju tělem terén. Vítr má sílu že místama mám obavy že mě strhne z hřebene. Nakonec se nám daří dostat se do míst odkud je potřeba traverzovat skalama doprava do stěny. Ještě že se o tom místě v Kathmandu zmínil jeden Ital co byl loni se mnou na Nanga Parbatu! Už se rozednilo ale vítr se bohužel neuklidnil. Vždycky je vidět jak se proti nám žene oblak zvýřenýhi sněhu až do vášky 1,5 m. Je potřeba schovat tvář, udělat si kapsu na dejchání a čekat. Potom využit pauzy k udělání několika kroků a tak se to opakuje donekonečna!!! Postupně se odpoutávám od kluků a ztrácím je pod sebou. Sám se prodírám k vrcholu. Sklon stěny jde, ale je takovej, že chyba se neodpouští. Snažím se pravidělně do sebe dostat něco ENERVITu a čaje. Plastová láhev je ale po dvou napitích k nepoužití. Obsah se mění v ledovou tříšť i přes to že je zamotána ve flísce a je v baťohu. Kromě větru mě ukazuje teploměr na batohu -20 -25°C. Vidím skály a vrcholovej hřeben!!! Do očí se mě derou slzy. Blíží se vrchol! Už se vidím jak telefonuju z vrcholu Lucce. To bude překvapení! Je asi deset hodin. Dávám si vnitřní závazek, že nejdýl ve dvě hodiny točím ať jsem kde jsem. Musí zbejt síla na návrat! Vybírám si cestu kde vpravo odemě jsou vyfoukaný kameny. Chyba!!! sníh není nosnej a bořím se po pás! Musím vytraverzovat přez skály nalevo do žlabu. Někdo na mě mluví! "Nebylo by čas se na to vykašlat? Nezdá se ti že toho máš dost?" Pravda, jsem na pokraji vyčerpání, téměř upadám do bezvedomí, pokud udělám krok navíc! Odpočívám, dávám gel a piju. Zase několik kroků, sníh je hlubší, vyčerpání obrovský. Koukám na hodinky. Čas je dobrej, ještě neni 11 hod. Přepínám na vejškoměr. 7 900 m!!! Do hajzlu. To snad ne?! Každej krok je pro mě vysilující. Nademnou hřeben¨. Asi deset, možná dvacet metrů.. Ale je mě to jasný. Každej krok nahoru je krokem do míst odkud už se nevrací. Zase se mě derou slzy do očí!!! Já to nedám, je potřeba otočit. Čas je dobrej, ale vyčerpání obrovský, na hranici. Nemáme ještě dobrou aklimatizaci! Vrať se říká rozum, jdi dopředu, říká touha. Sedmá osmitisícovka na dosah, třeba se sem už nikdy nedostaneš, navíc další expedic je rok života, měsíc strádání... Sponzoři. Nakonec si říkám, alespoň hřeben, abych mohl nafotit a nafilmovat druhou stranu. Ne! Už nemám sílu ani na těch deset metrů...! Sbírám všechny zbytky a začínám opatrně stěnou setupovat. Opuštěnej možná jenom 200 m od vrcholu. Stejně jako Miska, můj parťák loni na Nanga Parbatu. Ale od něj to bylo velký rozhodnutí a pro mě na vrcholu tenkrát byl. I když to statistyky nezaznamenají. Měsíc jsme jen my dva spolu bojovali v Diamirský stěne! Nevěřícně se koukám znova na hodinky i na vejškoměr. Prostě to nejde. Na zbraních couvám stěnou a si za půl hodiny jsem Kamila s Romanem. Vejškoměr ukazuje něco okolo 7 600 m. Ti si myslí že jdu z vrcholu a nevěří tomu co říkám. Chtějí nahoru. Já se tam znova taky koukám. Ale jenom na místo odkud se vracím já to je pro ně jejich tempem min. 3hod! To bude 15:00. A vrchol!? A návrat?! Sestupujem. Netrefili jsme se do skal kde máme traverzovat zpět na hřeben. Těch několik metrů který se musíme vrace nahoru nás stojí neuvěřitelných sil a času. Vítr má pořád sílu že na hřebeni musím znova nalehat na cepín a mám strach jak se mnou cloumá že mě odfoukne. Blíží se krizovej moment, kdy musíme přes hranu do stěny. Jámám dvě zbraně, ale co kluci s jedním cepínem? Když se chystám přelezt do stěny, všímnu si asi 30 m podemnou fixu! Záchrana. V noci jsme je minuly. Teda oni nejdou až k tem který jsme opouštěli. Je potřeba asi 40 metrů lezt a v noci jsme si nevšimli. Postupně slaňujeme až do trhliny kde máme stan. Naše TENDONy končí asi 10 m pod stanem. těch pár metrů nás stojí každýho hodně minut a sil Jsem tam první vařím si vodu a peru do sebe dvě dávky ENERVITu R2. Na regeneraci. Vařím dva ešusi klukům a potom jsem nepoužitelnej. Sotva mluvím a dusím se kašlem. Roman je na tom tak, že nemůže ani pít. Ještě že Kamil se o nás stará a vaří. Tak vypadá porážka! A nebo vítězství?